|
demokracie, řecky vláda lidu - mnohoznačný termín, jímž se zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů.
Termín poprvé použil ve starém Řecku Hérodotos ve významu (na rozdíl od monarchie a oligarchie) vlády mnohých, charakterizované zejm. jako rovnost před zákony. Platón považoval demokracii za slabou, protože je v ní vláda rozdrobena; zdůrazňoval její
nivelizační roli a charakterizoval ji jako rovnost stejně rovných i nerovných. Aristotelés pojímal demokracii jednak jako vládu mnohých (ve shodě s Hérodotem), jednak jako špatnou formu zřízení, které na rozdíl od políteie upřednostňuje prospěch chudých,
nikoli všeobecný prospěch. Nejednoznačnost aristotelského pojetí demokracie (její pozitivní i negativní smysl) se udržela až do 18. století. Pro moderní chápání demokracie je rozhodující období 1780 - 1800, kdy během Velké francouzské revoluce začala
být demokracie (a slovo demokratický) chápána jako výraz sociální a politické síly, hnutí (nikoli pouze jako forma zřízení). Nové pojetí zevšeobecnělo v 19. stol. Ve 20. stol. stálo proti sobě pojetí demokracie liberální (založené na myšlence trhu a
osobní svobody) a marxistické (založené na uskutečnění socialismu a komunismu). Moderní liberální demokracie je založena na třech komplexech všeobecných principů: a) tradiční občanská práva; b) předpoklad, že státní moc vychází z lidu, který ji
ustanovuje a kontroluje a ukládá jí odpovědnost vůči všem občanům; předpokladem demokratické moci je ústavnost vlády, zákonodárství, zákonnost správy a nezávislé soudnictví (viz též dělba moci); c) vůle lidu je uplatňována všeobecnými, přímými a tajnými
volbami, vedoucími v zastupitelské demokracii k lidovému zastoupení. Demokracie není jen označením politického systému, nýbrž je spjata s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (tolerance, ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu
se rozlišuje demokracie přímá a zastupitelská. |